Tak nám zavřeli školy ...
Autor: Pavla Pazderová, zveřejněno: 7.4.2020
Tak nám zavřeli školy. Sen každého dítěte, řeknete si. Sen každého učitele, za 100 % doma, bez zlobících dětí, bez stresu, míní mí známí z jiných oborů. Jenže ono je to, vážení, jinak.
Pravda, první myšlenka, která mi na dovolené v jižních Čechách proběhne hlavou, zní - to si prodloužíš jarní prázdniny. Se zkušeností starou pětadvacet let, kdy jsme v době chřipkové epidemie po celý prosinec byli doma bez výuky, napadá mě, že to budou hezké Velikonoce. Jenže vzápětí si vzpomínám, jak jsme pak neměli jarní prázdniny, výlety, exkurze, žádné sportovní turnaje nebo školní akademie. To všechno proto, abychom dohnali zameškané prosincové učivo. O těch mimořádných schůzích s úpravami tematických plánů ani nemluvím. A začnu se bát.
Hned další den vím, že se budou dít věci nevídané, neslýchané. Učitelská porada formou vysílání školního rozhlasu v prázdné třídě, kterou má každý učitel jen a jen pro sebe, je první novinkou. To ještě netuším, že příštích čtrnáct dní proděláme všichni „rekvalifikační kurz na polovičního ajťáka“. Tak to alespoň nazval známý, který je ajťák celý. Jemu Home Office vyhovuje. Sedí si mezi svými dvěma monitory, zvedá své dva služební telefony a videokonference považuje za své jeviště. Ne tak já. Vděčná ve svém téměř důchodovém věku za možnost být doma, opravdu na IT dovednostech makám. Že tak zaměstnám denně některého z kolegů z našich řad, kteří fungují jako technická podpora, je jiná věc. Všichni ti naši počítačově zběhlí kolegové jsou milí a vstřícní. Několikrát denně mě utěšují, že takových digitalizací nedotčených je mezi učiteli víc. Sebevědomí mi tím nezvednou. Zvedám si ho alespoň tím, že na počítači píšu rychlostí myšlenky, a tak alespoň ušetřím čas při vyřizování emailové korespondence. Trávím nad ní hodiny a hodiny. Ten první týden, kdy si ujasňujeme, co zvládneme a co už je příliš, pracuji přibližně 10 - 12 hodin denně. Děti mi nechybí, mám co dělat s výukou sama sebe. Mým nejoblíbenějším kulturním pořadem je videoseriál „Davidových horkých IT novinek“. Vztekám se sama na sebe a práce mě zoufale nebaví. Kdybych chtěla sedět u počítače, šla bych dělat na úřad.
V dalším týdnu je to už trochu lepší. Rozběhly se videokonference a věřte, nevěřte, umím se připojit. Také, to se musím pochlubit, se zvládám sama bez technické podpory připojit ke vzdálené ploše, takže nemusím jezdit pro každý zapomenutý materiál do školy. Začervenalé ucho zavařené od telefonických hovorů se vzdálenými kolegy a žáky pomalu získává svou původní barvu.
Začíná se mi stýskat. Představuji si ty naše děti, jak samy nebo s dopomocí svých rodičů, zvládají učivo. Bez nápovědy zdatnějších kamarádů, bez skupinových prací, s omezenou možností zeptat se učitele, jak to vlastně myslel ... Vyčítáme jim, že jsou pořád na počítači a na mobilu. A teď, jako když to najdou. Chceme po nich a po jejich rodičích, aby pochopili nejen učivo, ale i technické prostředky, které jim ho mají přiblížit.
Můj respekt k žákům přirozeně roste. Při opravě některých domácích prací si přesně vybavuju jejich autora a zjišťuju, že se usmívám na svou obrazovku. Baví mě děti, které dokáží natočit krásné video s písničkou, kterou jsem jim zadala pro radost. Jsem nadšená z projektů pomoci druhým, ve kterých někteří přesně vystihnou, co ti druzí potřebují nejvíce. Žasnu nad přesnými formulacemi v řešení problému zadaného v úkolu. Divím se, při opravách čtenářských deníků, tomu, co všechno děti čtou. Vidím, jak roste jejich společenská gramotnost v emailové korespondenci i jak sílí jejich komunikační dovednosti v telefonickém kontaktu. Vrátí se nám, po této koronavirové zkoušce, jiné děti. Je jedno, jak bude vypadat vysvědčení ... Je jedno, jaké budou známky. Věřím, že nastal čas, kdy chápeme, že nezáleží na cíli, ale na cestě.
Všichni, kdo v této době tvrdě pracujeme, to děláme pro svůj růst. A všichni rosteme. Učitelé v modernizaci svého pojetí vyučování, děti zase v samostatnosti, v rozhodování a přijetí následků za svá rozhodnutí.
A snad, alespoň v to doufám, si všichni uvědomujeme, že virtuální realita nestačí. Že se chceme při společné práci zase potkat a tu nikdy nekončící cestu ke vzdělání prožívat společně.